"Voláme Srdcem"
se zrodilo v našich srdcích

Od dětství jsem vyrůstal s maminkou a mým starším bráškou Pavlem. Když mi bylo sedm let, přestěhovali jsme se k mé babičce, dědečkovi a prababičce. Byl to dům plný lásky, kde mě každý den obklopovali starší lidé a jejich životní moudrost.

Maminka mi často vyprávěla o své prababičce, o tom, jak se o ni starala, když byla upoutaná na lůžko. Byla to pro ni nesmírně důležitá etapa života. Já osobně jsem se s její prababičkou nikdy nesetkal (zemřela dávno před mým narozením), ale znám její příběh z vyprávění mamky. A vím, kolik lásky k sobě měly.

Sám jsem se již podílel na péči o mou prababičku – maminčinu babičku. Měl jsem ji moc rád a často jsem si s ní chodil povídat. Vždy se na mě usmívala a rozzářila tím celý pokoj. Dodnes mám ten obraz v sobě. Když onemocněla, maminka s babičkou ji začaly naplno opečovávat. Pomáhal jsem, jak jsem uměl. Společně jsme zvládali náročné dny, noční vstávání i maličkosti, které tvořily každodenní realitu. Prababička nás potřebovala a maminka pro ni dýchala.

Po její smrti jsme během půl roku čelili další těžké zkoušce – onemocněl můj děda, maminky tatínek. S dědečkem jsem si také hodně povídal. Měl jsem v něm velký vzor. Ukázal mi, co je třeba udělat kolem domu, na zahradě, v dílně. Učil mě zručnosti a měl se mnou nekonečnou trpělivost. A opět jsem viděl, jak silná moje maminka je. Všechno zvládala s obrovským srdcem, i když jí to hodně bolelo. Dědu jsme nakonec ztratili, ale zůstala s námi moje babička, o níž se nyní společně staráme.

Jen si tak povídat

Mezitím jsem sledoval, jak moje maminka pracuje v call centru. Nebyla to práce jejích snů, ale měla jednu velkou výhodu, mohla ji vykonávat z domova a zároveň se starat o rodinu. Stálo ji to mnoho fyzických, ale také hlavně psychických sil. Měla radost, když od seniorů v telefonu slyšela vděk, smích, milé vzpomínky. Ale často na ni byl znát smutek – z toho, jak moc lidí na druhém konci linky je úplně osamocených. Kolik z nich si díky jejímu zavolání povídá s někým poprvé za celý týden.

Vnímal jsem, jak ji to svírá u srdce. A tak se mi v hlavě zrodil nápad. Ne jako byznys, ale jako potřeba – hluboká a skutečná. Jednoho dne jsem za maminkou přišel a řekl: "Co kdybychom si s těmi lidmi jen tak povídali? Neprodávali, jen naslouchali. Prostě bychom tady byli pro ně."

Proč těm lidem opravdu nepřinést obyčejný lidský rozhovor?
Proč nevytvořit něco opravdového, co nebude prodávat, ale hřát?
Proč nepomáhat skrze slovo, které pohladí?

A tak vznikl projekt "Voláme Srdcem" Ne jako podnikatelský plán, ale jako cesta navazující na příběh naší rodiny. Cesta, kterou jsme si sami prošli. Cesta, která má smysl.

Pomáhat dlaněmi i slovy

Voláme Srdcem je tu především pro seniory, ale i pro všechny, kdo se cítí osaměle a touží po lidském kontaktu. Ne nutně nemohoucí – ale odpojení od společnosti, od doteku slova, od obyčejného lidského zájmu.

A protože jsme chtěli, aby projekt měl ještě hlubší rozměr, napadla maminku a její kamarádku Andreu, která má také velké srdce, krásná myšlenka chráněné dílny, Místa, kde by znevýhodnění lidé vyráběli drobné věci pro radost, například svíčky, balíčky s překvapením, ručně zhotovená přáníčka a posílali je osamělým seniorům jako malá srdce v dlani.

Společně vytváří také nadační fond, jehož myšlenka se zrodila z rozhovorů maminky a její další kamarádky Vlaďky – ženy, jež má otevřenou náruč pro všechny, na které se často zapomíná, a dokáže vnímat i to, co člověk neřekne nahlas. Chtějí společně vytvořit prostor, který nabídne pomoc těm, kteří si nemohou dovolit ani obyčejné potěšení – laskavé slovo, malý dárek nebo lidskou blízkost.

Aby se pomoc neuzavřela v kruhu, ale plynula dál. Od jednoho srdce k druhému.

A právě těmto lidem chceme být nablízku. Nabídnout jim hlas, který je vyslechne. Dárky, které potěší. A hlavně pocit, že na ně někdo myslí.

Naše cesta, naše poslání

Je to láska k těm, kdo si nezaslouží jen ticho a prázdnotu. Je to poslání vyrůstající přímo ze srdce.

"Voláme Srdcem" není jen projekt. Je to příběh mojí maminky. A také můj. Příběh celé naší rodiny – a těch, kteří s námi věří v sílu laskavého slova.

Je to cesta, na kterou jsme se vydali společně – já, maminka, Vlaďka, Andrea…

A především – je to naše poslání.

A my jsme tu pro Vás.

Michal Mackanič (19)